Na okraji reality

29. ledna 2007 v 18:30 | Mission |  Jednorázovky
Máte tu další jednorázovku, která mi tentokrát dala opravdu zabrat. Ptž se mi to skutečně stalo a nebylo pro mě lehký přesně popsat ty pocity...Ale byla jsem z tohoto zážitku vyklepaná celý den a ještě teď to mám živě v paměti. No tak snad to aspoň trochu pochopíte...

Procházím se ztichlou krajinou, v duši mě tíží zvláštní pocit. Vkrádá se mi do myšlenek, do mého
vědomí, ale já ho nedokážu vysvětlit, zatím ne. Opatrně se rozkoukávám kolem sebe. Nikde nic, nemůžu si uvědomit, kde to jsem ani proč tu jsem. Náhle v mém zorném poli spatřím svého tátu držícího mého malého jednoročního bratra. Zmateně zamrkám, a ještě zmateněji než předtím se znovu rozhlédnu kolem sebe. Všude cítím chlad, vystupuje z mramorových náhrobků a mrazí mě na duši. Skloním hlavu a vedle sebe uvidím náhrobek nesoucí jméno osoby mně nejbližší. Osoby, která mi devět měsíců poskytovala útočiště od všech venkovních vjemů. Vyděšeně odtrhnu oči od chladivého kamene. 'Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč jsem se to dozvěděla až teď? Ne, není to pravda' zatvrdila jsem se a teprve teď jsem si všimla všech známých lidí, na kterých mámě kdy záleželo. Ještě než jsem se vytratila z tohoto temného místa, zahlédla jsem, jak se ode mě mí příbuzní odvrací zády s lítostivým výrazem v obličeji.
Nemůžu se nadechnout, smutek mi drtí plíce a bere mi poslední zbytečky kyslíku. Ale mě to nevadí, chci to skoncovat, ale něco mě tu drží jako kotva a neumožňuje mi hnout se z místa. Kolem sebe vidím spoustu tváří. Pošklebují se a posmívají. Pár slaných kapiček si klestí cestu přes můj obličej, nemůžu je zastavit, ale co když ani nechci? Tyto slzy jsou pro mě vysvobozením, ventilem temných pocitů.
'Co tu dělám? Proč jsem tady?' oči mě pálí, ale já už nemám více slz, které bych mohla uronit. Už ne. Z hrdla se mi derou vzlyky, ale tentokrát ani to nestačí. Potřebuji plakat, ale bez slz mi je ještě hůř, ještě hůř než kdybych neplakala. Nechápu své pocity, nechápu proč jsem tady - v dětském domově, vždyť já ještě mám jednoho rodiče. "Tak proč?!!" aniž bych si to uvědomila vyslovila jsem svou myšlenku nahlas. Hlas se mi lámal zoufalstvím. Svět kolem mě se zastavil a já vnímala jenom své výkřiky. Do nich jsem vložila všechny své emoce, svůj smutek. Ta dálka mezi mnou a mou mámou mě děsila. Teprve teď jsem si uvědomila, že už ji vlastně nikdy neuvidím. Nikdy…nikdy….nikdy…to slovo mi zůstalo viset v hlavě a putovalo od kraje ke kraji mojí mysli, jako by chtělo ještě víc mi přitížit. Nejvíc mě ale bolí to, že jsem se s ní nemohla ani rozloučit, že mi nikdo nedal tu možnost. Že jsem byla jenom přebytečná a nestála jsem nikomu za to, aby mi to řekl. Najednou jsem si připadala jenom jako další z milionů, další zbloudilá duše se svými vlastními problémy.
Pomalu jsem se postavila na vratké nohy. Posměch kolem sebe jsem už nevnímala, nevěnovala jsem mu pozornost, už jsem neexistovala. Pro sebe už ne.
Pomalu jsem otevřela oči. Pocity ve mně ještě stále vřely a srdce se mi líně převalovalo v hrudi. Jakoby už nechtělo dál bít. Před očima se mi odehrával celý můj sen. Šáhla jsme si na zpocené čelo, ale obličej jsem neměla mokrý jen od potu, na lící by jste mohli rozpoznat jednotlivé slzy. Najednou ve mně explodovala smršť pocitů. Začala jsem brečet, ale u toho se smát. Šílený smích naplňoval celý pokoj. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to byl jen další zlý sen. Další sen, který se mi zahryzl hluboko do paměti a bude mi připomínat, jak se cítí děti, které přišly o to nejcennější na celém světě - o své blízké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 age age | Web | 29. ledna 2007 v 18:33 | Reagovat

HA!!!! mam ho!!!ja ho maaaaam ... prvni koment .... tak sem se na to natrasala ... jinak svuj nazor na jednorazovku sem ti rekla uz na icq, klidne ho i zopakuju, je to uzasny ... ;D

2 Egwain Egwain | 29. ledna 2007 v 19:01 | Reagovat

Naprosto skvělý... a taky smutný...:-))

3 ellion ellion | 29. ledna 2007 v 19:12 | Reagovat

super,to je mooocinky pěkný a smutný..

4 Mission Mission | 29. ledna 2007 v 21:40 | Reagovat

age: děkuju, taky za tvoji pomoc s názvem...já se s ním trápila takovou dobu a pak příjdeš ty a... no prostě díky :D

Egwain et ellion : Kujííí za komentík... tady mám z komentů dvakrát tak velkou radost ptž jsem vám vlastně vyložila své pocity...a k tomu smutku- ono to mělo být smutný...taky když se mi to zdálo bylo mi hrozně..hrozně smutně, jako bych už nikdy neměla přestat brečet a...no prostě sem měla úplně takovej stísněnej pocit...blbě se to popisuje...vlastně to ani nejde si představit, to byste si museli zažít...ale to nedoporučuju, není to příjemný...

5 sallssa sallssa | 30. ledna 2007 v 11:16 | Reagovat

nádherný

6 age age | Web | 30. ledna 2007 v 17:26 | Reagovat

nemáš za co ... vždyť víš ;D ... už se těšim na další

7 Ewael Ewael | Web | 3. prosince 2007 v 18:22 | Reagovat

tak krásnou povídku jsem už pěkně dlouho nečetla vážně smekám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.