Vůně

11. prosince 2006 v 19:34 | Mission |  Jednorázovky
Můj pokus o jednorázovku. Užijte si ji :)
Bude to pro Nini a age, kterým bych takto chtěla za vše poděkovat :)))

Vychutnávala si to pohodlí, když ležela na posteli a první sluneční paprsky ji hřály na líci. Vypadalo to na další krásný den. Bylo to jako by se někdo tam nahoře smiloval a po nekonečných a otravných propršených dnech, kdy si každý nudou div nevyrval všechny vlasy na hlavě, nastala konečně změna. Ale toto nebyl ten hlavní důvod její radosti, díky které se dnes probudila v tak dobré náladě, jako už dlouho ne. Už tři měsíce měla toho nejúžasnějšího muže pod Sluncem. Ani ve snech si nepředstavovala že by mohla mít někoho s kým by si tak báječně rozuměla. Ještě teď se jí před očima odehrával včerejší den, kdy ji před všemi jejími přáteli požádal o ruku. Ale i přestože ho milovala nadevše, nebyla si tím sňatkem jistá, přece jenom je to manželství. Co když se potom všechno změní a už to nebude tak krásné jako teď? Co když ho jednoho dne omrzím a zůstanu úplně sama? Toto pomyšlení ji hlodalo a užíralo zevnitř.
"Dobré ráno, jak jsi se vyspala?" otočil se na ni a ona mohla vidět ten šťastný výraz v jeho obličeji. Byl to krásný pocit vědět, že ty radostné jiskřičky v očích má hlavně díky ní, že mohla někoho učinit šťastnějším. Naklonila se k němu blíž, cítila jeho vůni , vůni, která jí vždy připomenula tu lásku a pocit bezpečí, kterou jí Antoine vždy s ochotou nabídl. Jejich rty se spojily v něžném polibku, kterým jako by si říkali co k sobě cítí. Tímto polibkem uhasila svou neutuchající žízeň.
"No…jak se to vezme," řekla si, že ho trošku potrápí a dělala, že usilovně přemýšlí.
"Ty!" zvedl ji do náručí a vynesl z pokoje. Pomalu jí docházelo, kam míří. "Co to…to neuděláš-" avšak v jejím hlase moc jistoty cítit nebylo. Výraz v jeho tváři jí jenom potvrzoval to, co si ve skutečnosti myslela. Přes všechen její odpor se mu povedlo donést ji až do koupelny a postavit ji do sprchového koutu.
Dech se jí zastavil, když na ni dopadly první kapičky ledové vody. Byl to opravdu šok. Třásla se po celém těle, jak zimou, tak vztekem. Antoinův vítězný úšklebek jenom rozdmýchával uhlík vzteku a probouzel ho k životu.
"Tak co, už jsi vychladla?" musel uznat že se dobře bavil. Juliette se celou svou vůlí snažila uklidnit. Kolikrát už se kvůli nějaké blbosti pohádali. Neměla ráda tento jeho charakterový rys, rád si totiž dělal srandu na úkor cizích, avšak sám ze sebe si ji udělat nedokázal. Hrozně ji tato jeho vlastnost mrzela a z ní měla největší strach, že omylem něco řekne a nedopadne to dobře. Ona sama byla tvrdohlavá a občas nedokázala uznat vlastní chybu.
"Jak se to vezme," naštvaně se na něj podívala. "Doufám, že se dobře bavíš, protože já vůbec ne!"
"No fajn…jdu si ještě lehnout," povzdech si. Zdálo se, že ho to i trochu mrzí, zřejmě mu došlo, že to trochu přepískl. Juliette se osušila a hodila na sebe nějaké suché oblečení. Nikdy se nedokázala dlouho zlobit, bylo jí líto, že se opět pohádali, hlavně proto, že to byl hned první den po tom co se zasnoubili.
Vešla do jejich společné ložnice, Antoine ležel otočený zády k ní.
"Krásně jsem se vyspala," pronesla do ticha. Antoine sebou trhl a přetočil se čelem k ní, poté se usmál. Zalehla jsem vedle něj a dala mu ruku kolem pasu.
"Nepovídej… v tom případě bychom mohli něco podniknout, co ty na to?"
"Jistě ale-" poslední slovo schválně protáhla, aby si Antoine uvědomil, kam tím míří, "slíbila jsem Lauře, že jí s něčím pomůžu." Laura byla její dlouholetá kamarádka, díky vzájemné důvěře si mohli říct cokoliv. Už dva roky byla rozvedená a musela sama živit svou tříletou holčičku, kvůli které si bohužel nemohla najít žádné zaměstnání.
"Za Julkou? To je ta-"
"Jo ta černovlasá, rozvedená. Máš snad proti ní něco?" tázavě se na něj podívala.
"Ne samozřejmě proti ní nic nemám. Co potřebuje?"
"Potřebuje na chvíli pohlídat malou a já slíbila, že jí pomůžu. Bude to jenom hodinka, ve dvě mám být u ní, prý ve tři bude doma."
"Fajn. Co kdybych na tebe počkal v tom parčíku a pak bychom šli do kina?" navrhl a oči mu zazářily nadšením, jako u malého dítěte, když má slíbenou další nesmyslnou hračku se kterou si stejně nikdy více hrát nebude. Nejdříve to Antoine myslel jen jako návrh o kterém věděl, že se stejně neuplatní a tak nakonec skončí jako vždy někde v obchodním centru, ale jakmile to vyslovil nahlas hrozně se mu ten nápad zalíbil a hodlal trvat na svém i kdyby se měl postavit na hlavu.
"Když myslíš," řekla to trochu neochotně, ale toho si Antoine, jak byl nadšen tím nápadem, nevšiml.
"Promiň musím si jít něco zařídit. Jsme domluvení na ty tři, ano? Počkám tam na tebe." Zvedl se z postele, rychle na sebe hodil kalhoty a s pozdravem odešel.
--------
"Tak ahoj a nemáš zač." usmála se na Lauru a už se nemohla dočkat až se konečně uvidí s Antoinetem. Měla ještě asi tři minuty. Antoine chodil vždy přesně, takže věděla, že tam určitě bude stepovat přesně od tří hodin.
Vcházela zrovna do parku, když před sebou uslyšela výstřel. Nejednou ji zaplavil takový špatný pocit, nebylo jí dobře a celá se potila jako by právě absolvovala běh na 1000 m.
-------
Ten pokoj…bylo jí z něj špatně, chtěla pryč, ale sama před sebou neuteče. Už čtyři hodiny se jí naskýtal tento pohled. Nevnímala, nikoho nechtěla ani vidět, s nikým se nechtěla bavit, jenom v ruce tiskla jeho tričko a snažila si vybavit…co vybavit? Jeho vůni, jeho dotyk, nebo snad vše co s ním prožila? Kdo ví, uzavřela se do sebe a zahořkla. Klíč se ztratil spolu s vůní, dotyky, či vzpomínkami. Zůstala jen skořápka.
Pořád stejná otázka jí probíhala myslí. Proč on? Nejhorší byl ten pocit, že zemřel jenom kvůli tomu, že chtěl někomu pomoct, a takto na to doplatil.
Tato otázka jí stále zněla myslí, avšak postupem času odeznívala. Juliette se s cizí pomocí zase postavila na vlastní nohy a začala opět komunikovat s ostatními, i když ji vzpomínka na Antoina stále bolela.
------
Bylo opět krásné počasí. Jako tenkrát, pomyslela si. Sedla si na lavečku v parku, na tu lavečku na které se to tenkrát odehrálo. V ruce křečovitě drželo kytici. Položila ji vedle lavičky.
"Děkuji za všechno," zašeptala.
Zvedla se a chystala se odejít, ale najednou všechny vzpomínky a pocity, které kdysi zažívala se na ni sesypaly jako lavina.
Ta vůně, přesně jako u.... otočila se vedle sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nini Nini | E-mail | Web | 11. prosince 2006 v 19:40 | Reagovat

Nemáš za co děkovat =)))) Každopádně můžu jen zopakovat to, co jsem Ti říkala na ICQ.... Je to krásný =)))

P.S. To zavraždění za ten konec si nechám radši pro sebe..... Kdo ví co by mi tu za to udělali =D ???

2 bazilišek bazilišek | 11. prosince 2006 v 20:11 | Reagovat

fíha tomu se říká překvápko a první komentík:-)

3 bazilišek bazilišek | Web | 11. prosince 2006 v 20:12 | Reagovat

skoro:-( ggrrrrrrrrr nini týýýýýýýýýýý

4 age age | Web | 11. prosince 2006 v 21:35 | Reagovat

mooc hezky 8)) chdak holka, ale stejne ... nadhera

5 Mission Mission | 12. prosince 2006 v 22:51 | Reagovat

Děkuji za pochvalu...potěšila mě :) Aspoň vy tři stateční ste si měi tu našli a ozvali se...kujííí :)))

6 Naja Naja | 13. prosince 2006 v 14:30 | Reagovat

je to SUPER!!!!!!

7 age age | Web | 13. prosince 2006 v 16:08 | Reagovat

já si tě najdu všude ... budu za tebou slídit jako stín, obklopovat tvou samotu a nahlížet do tvých snů ....... haha 8))

8 Fufik Fufik | 13. prosince 2006 v 17:44 | Reagovat

Nádherné, Mission, vážně je to moc pěkné =))

9 victor victor | Web | 17. prosince 2006 v 11:57 | Reagovat

Tvůj blog se mi velice líbí a tradiční otázka na kterou doufám odpovíš. Kdy přibližně by se mohla objevit nová kapitola k Střípkům štěstí nebo Harry Potter a krásná neznámá?

10 Mission Mission | 18. prosince 2006 v 18:57 | Reagovat

Jasně že odpovím a ráda ;) Teď pracuju na Střípkách a kapitolka by se snad mohla objevit do konce týdne...ale moc na mě nespoléhejte, nějak se stále nemůžu rozhodnout jakou variantu pokračování mám zvolit, každý den měním rozhodnutí, vypadá to se mnou bledě...

11 age age | Web | 18. prosince 2006 v 21:12 | Reagovat

to by bylo suuupa 8) ... hlavně střípky ... s trochou kliky si to budu moct ještě přečíst ... z compu ségry nebo tak ňák ... 8))

12 Mission Mission | 18. prosince 2006 v 21:39 | Reagovat

age: budu se snažit aby jsi si to mohla přečíst ještě ze svého kompu :)...kdy vlastně ti ho chcou sebrat???

13 age age | Web | 20. prosince 2006 v 18:12 | Reagovat

haha ... měla sem kliku, táta vymyslel novej plán a počítač vezme do práce až po vánocích ... takže budu mít počítač celou dobu, teda až do vánoc ... pak tu nejsem, až do šestýho (to mám narozky :D )

14 jasmína jasmína | Web | 15. ledna 2007 v 15:12 | Reagovat

:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.