5. kapitola

2. prosince 2006 v 15:45 | Mission |  Harry Potter a krásná neznámá
...

Objevili se u brány na školní pozemky. Remus šel rychlým krokem, střídavě hleděl na Harryho a na hrad. Byl nervozní, bál se, že už může být pozdě. Na chvilku se zahleděl do dálky na okraj Zapovězeného lesa. Něco se tam pohybovalo. Trošku se zarazil, ale pokračoval dál v cestě.Najednou sebou Harry trhl a otevřel oči. "Remusi" šeptl."Neboj, za chvilku budeme v Bardavicích a madam Pomfreyová se o tebe postará.V obličeji měl ustaraný výraz. I když se s chlapcem ještě nestačil pořádně sblížit, hodně mu na něm záleželo. Přece jen to byl syn jednoho z nejlepších přátel které kdy měl. Viděl ho pár hodin po porodu, mnohokrát ho jako malého hlídal. Teď ho držel v náručí, byl v politováníhodném stavu.Zvedl hlavu a zahleděl se před sebe. Něco se k nim začalo blížit. Podíval se pořádně, byl to pes s uhlově černou srstí, okamžitě poznal, kdo to je. Když k nim doběhl proměnil se zpátky do své původní podoby. Před Lupinem stál muž s delšími černými vlasy. V jeho tmavých, byl poznat strach. Remuse popadl vztek."Jak… mu je, co je s ním?" funěl Sirius. Sotva popadal dech. Remus mu ani neodpověděl a hned na něj spustil."Jak jsi Harryho mohl pustit, to jsi ho nemohl hlídat a odkud se to vůbec dozvěděl?!" byl úplně nepříčetný, nejradši by Siriusovi na místě nafackoval jako malému klukovi, aniž by věděl jak to ve skutečnosti bylo. Ale to by udělal chybu.Harry se začal třást, To trochu uklidnilo Námesíčníka. Myslel si že má Harry bolesti, ale bylo to kvůli něčemu mnohem horšímu.
"Musíme ho dostat rychle do hradu, tam mi to všechno budešmuset vysvětlit" ještě jednou se hnusně podíval na Siriuse, kterého tato situace dost mrzela a okamžitě se rozběhli ke vchodu do školy.
Když se Karen přemístila uslyšela křik svého malého synka. Rozešla se k domu, mírně se usmívala. Vždy si vychutnávala výraz svého bratrance Dana po hlídání jejího rošťáka. Byl to sice sladký mazánek, ale jen do té doby, co byla nablízku máma. Když nebyla nadohled řval jako na lesy, že by se to mohlo podobat hasičské siréně. Ale přece jenom se jí to zdálo divné, poznala pláč svého dítěte moc dobře ale toto bylo jiné. Zrychlila tempo, už skoro běžela, dělalo jí to značné potíže, byla vyčerpáná, podlamovaly se jí kolena, ale křik jí dodával sílu. Najednou pláč ustal. Tušila co to může znamenat. Už podle hlasitého, krutého smíchu. Nechtěla si připustit že by Kevin mohl být … být… Ne! Určitě ne!Opatrně otevřela dveře. Chtěla využít momentu překvapení. Vešla do domu, to že něco není v pořádku poznala hned na předsíni. Ze zdí byly odpadnuté kusy omítky a nábytek byl zpřeházený, nekteré kusy nábytku byly na třísky. Děsila se toho co na ni čeká v obýváku, odkud vycházely hlasy smrtijedů.Nakoukla do další místnosti. Naskytl se jí hrozný pohled. Všechno bylo zničené a rozházené. V místnosti stálo osm smrtijedů, byly rozmístěni do půlkruhu a uprostřed toho všeho ležela dvě těla. Odvrátila hlavu, nemohla se na to dívat. Do očí jí vhrkly slzy. Prestala přemýšlet nad tím co dělá, bezhlavě vpadla do pokoje a na jednoho zakuklence poslala omračovací kletbu. Smrtijed padl k zemi, byl omráčen. Ale tím to nekončilo, tímto na sebe jen upoutala pozornost. Ihned se na ni vrhlo dalších pět Smrtijedů. Ostatní se věnovali Danovi, malé díě už je přestalo zajímat. Přestalo pro ně být zajímavé ve chvíli kdy mu přestalo bít srdce.Dařilo se jí odrážet vetšinu nepřátelských kouzel. Stíhala i sama způsobovat problémy protivníkům. Ale nemohlo se jé dařit věčně. Stačila chvilka nepozornosti a do ní narazila kletba. Kouzlo ji odhodilo proti zdi, z rány na hlavě jí vytékala krev, nemohla dýchat, něco jí v tom bránilo.Hůlka se odkutálela kus od ní, ale nějaký zakuklenec jí sebral ze země a a schoval pod hábit. V tu chvíli pro ni skončila všechna naděje, že se z této situace dostanou. Kouzlo přestalo působit. Kolem ní stáli smrtijedi, neviděla jim do obličeje, ale věděla že se pod maskami uculují a šklebí.Nabrala do plic vytoužený vzduch. Začínala se vzpamatovávat. Vyšplhala se do kleku a po čtyřech se přibližovala k nehybnému tělíčku jejího synka. V hlavě měla naprosto vygumováno, nevnímala smrtijedy, nevnímala ani Dana, který vedle ní trhaně oddechoval. Celý svět pro ni přestal existovat.Jeden Smrtijed se začal nepříčetně smát, chladným způsobem. Nebyl v tom cítit žádný cit, jen chlad. Vystoupil z řady a stoupl si před ni."Tak co krasotinko, jak se ti líbí synáček po naší malé úpravě" smál se na celé kolo."Šmejdi za tohle zaplatíte" hlas se jí chvěl, přesto v něm bylo slyšet obrovské odhodlání, až smrtijedům zatrnulo. Až na jednoho."Šetři dechem, tyto řečičky na mě neplatí" uchechtl se. "Slyšel jsem, že se ti k nám před chvílí moc nechtělo, doufám že jsi změnila názor." Přešel k ní blíž.
Plivla mu do obličeje. Na víc se v tuto chvíli nezmohla. Jak tento dům mohli najít, sama ho zaklínala, aby je nikdo nevystopoval, jak přátelé, tak nepřátelé. Pořád jí to vrtalo hlavou. Nikdy do smrti si to neodpustí, měla do toho dát víc síly, měla vybrat lepší úkryt…
Smrtijeda už toto vybavování přestalo bavit. Rukou pokynul muži, který stál za ním. Ten přešel ke Karen . Chytil ji a přemístil se s ní do Temného sídla.
"Toho druhýho vemte taky. Určitě se na něm pobavíme." A všichni naráz se přemístili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.