14. kapitola

2. prosince 2006 v 15:51 | Mission |  Harry Potter a krásná neznámá
...

"Au! Neválej se po mě!" brblala Karen. Dan, který ji zalehl celou svou vahou se teď pokoušel vstát.
"Promiň" zahuhlal a vysoukal se do stoje.
Rozhlédli se kolem, byli na první pohled na úplně obyčejném místě, před nimi se rozkládal tmavý jehličnatý les.
"Tak jdeme" povzdechl si Daniel a vkročili do lesa. Ihned je do nosu uhodil dusný vzduch, byla tu taková napjatá atmosféra. Stromy se tyčily do uctivé výšky, jako lesní armáda připravená chránit svoje území. Čím hlouběji šli, tím ubývalo světla, větve stromů byly stále hustější a terén čím dál tím méně schůdnější.
"Karen, nezdá se ti to tu nějaké divné? Já… nevím jak to vysvětlit, prostě z toho lesa nemám dobrý pocit" říkal Dan a stále se rozhlížel kolem sebe, jako by se bál že je tu s nimi ještě někdo.
"Mě se tu taky nelíbí, ale musíme najít tu rostlinu," otočila se na něj, "takto má vypadat ta kytka" podstrčila mu stránku z knihy, na které byla vyobrazena rostlina. K jejich smůle měla jen malinkaté fialové lístky, jinak měla spoustu listů a bylo velice těžké ji najít, velice ráda rostla mezi hustým porostem.
Najednou se přes ně převalila obrovská vlna ospalosti, najednou se cítili hrozně unavení, podlamovala se jim kolena a při chůzi se kývali ze strany na stranu. Už nemohli, nohy jim povolily a oni spadli do mechu, který pokrýval část lesního království.
První co začala vnímat byla nesnesitelná bolest hlavy. Nemohl asi vybavit co tu dělá a jak se sem dostala. V hlavě si přerovnávala všechny informace. Všechno jí došlo. S mírnými problémy se postavila a ještě nějakou chvíli balancovala a nemohla najít ztracenou rovnováhu. Když už jí bylo lépe, rozešla se ještě hlouběji do lesa.
Stále jí ale něco jako by chybělo, ale nemohla si vybavit co.
Daniel blesklo jí hlavou.
Úplně celá ztuhla a srdce se jí rozbušilo strachem a tím jak ji zaplavila panika.
"Dany…" zašeptala.
"Dany!" dodala už hlasitěji když se nic nedělo. Rychlým krokem se rozešla zpátky na místo odkud si myslela že vyšla. Po cestě se kolem sebe pořád otáčela a volala Danielovo jméno. Les jako by si kolem ní šeptal, všude bylo slyšet šustění a praskání větviček. Z celého lesa jí běhal mráz po zádech, ještě když si uvědomila že se jí ztratil někdo na kom jí nesmírně záleželo, nedovedla si představit že by se mu něco stalo, už od dětství byli pořád spolu, pomáhali jeden druhému, kdyby ho teď ztratila byla by to pro ni jako rána z nebes.
Každý strom jí připadal stejný, všechno bylo stejně monotónní, takže nevěděla pokud se už vrátila na místo ze kterého vyšla a kde naposledy Danyho spatřila.
Najednou kousek před sebou něco zahlédla. Ihned se tam rozeběhla a tom něčem rozeznala Danielovo tělo. Ihned si k němu klekla a zkoušela tep. Byl bledý jako smrt, také byl úplně ledový a měl namodralé rty. Očividně byl promrzlý na kost.
"Dane…" snažila se ho probrat Karen. "Prosím prober se" šeptla. Když se jí to nedařilo, popadla z kapsy hůlku a začala vyslovovat nějaká složitá kouzla. Nic. "No tak, zvládneš to že mě v tom nenecháš?Prosím" Vyslovila poslední kouzlo které jí v tuto chvíli mohlo pomoct.
Danyho tělo sebou škublo a začalo se hrozně třást.
Karen mu ihned vyčarovala deku, kterou ho zakryla. Zvedla mu hlavu a položila na svá stehna.
"Konečně. To jsi mi udělal schválně, co?" vykouzlil na tváři široký a upřímný úsměv.
"Tím si můžeš být jistá" dostal ze sebe přes drkotání zubů.
"Už je ti líp? Zeptala se ho po chvíli, když už nebyl tak bledý.
"Jo už je to lepší" vděčně se na ni podíval a posadil se.
"Co se stalo? Pamatuji si jen že se mi chtělo hrozně spát, potom mám už jen velký okno." Zeptala se Karen.
"Poslouchej" přitáhl si ji blíž k sobě, "slyšíš jak si povídají? Ten les má svého ducha. To on nás uspal a…." podíval se na ni, "vím, kde najít tu rostlinu."
"Jak to víš?" vyhrkla rychle.
"Neptej se…prostě to vím." Karen mu pomohla vstát. Danielovi se ale zamotala vstát a spadl by znovu na zem, kdyby ho Karen nepodepřela a nepočkala dokud to nepřestane.
"Dobrý už je mi líp" pustil se jí a vykročil už sám bez její pomoci. Dan šel na jistot něco vedlo jeho kroky tím správným směrem, takže ani ne za deset minut už věděl že je na místě.
"Mám to" zakřičel najednou až sebou Karen trhla. Dany už se ji chystal utrhnout…-.
"Neee netrhej to!" zarazila jej právě včas, Dany se na ni podíval tázavým pohledem. "Musí se to brát i s kořínkem a hlínou ve které to vyrostlo, to je na tom to nejdůležitější" poulila na něj oči.
"Promiň" pípl celý rudý. Karen opatrně vybrala rostlinu ze země a uložila ji do obalu, který vyčarovala.
"Můžeme jít?" otočila se na Daniela, ten jí poté kývl, "chytni se mě, přemístím nás." Pak už se jen ozvalo hlasité prásk a v lese se rozhostilo stejné ticho jako před jejich příchodem.
"Máš to?" vyhoupla se Karen na nohy. Doteď dřepěla a kreslila po zemi runy, díky kterým měli dostat zpět Harryho.
"Ne, nenašel jsem ji" omluvně se na ni podíval.
"Jak nenašel? Bez ní je to kouzlo neúčinné!" křičel hystericky.
Má nějaký pocuchaný nervy, to bude určitě kvůli Kevinovi.Za chvíli to tu bude jak ve cvokárně, ještě aby mě z toho začalo hrabat pomyslel si v duchu Dany.
"Nekřič tu na mě! Na to jsi měla myslet než jsme šli do toho blbého lesa!"
"Ještě mi tu něco vyčítej! Tak se aspoň trochu snaž. Jako by jsi vůbec nechtěl mít Harryho zpátky!" její hlas začínal nabývat na decibelech, až Danymu zaléhalo v uších.
"Neoháněj se tu pořád Harrym. Znáš ho teprve několik dnů a děláš jako by to byl tvůj syn…" Karen se při jeho posledním slově zasekla.
"Promiň…já jsem nechtěl…ti nějak ublížit…" Karen ho ale neposlouchala, "počkej!" zavolal za ní ještě když už byla mezi dveřmi, ale ona jako by nevnímala.
"Kruci!" kopl do první věci která mu přišla pod ruku. Ještě nějakou dobu přecházel po pokoji tam a zpět a v duchu si nadával. Pak toho radši nechal a šel hledat Harryho hůlku, která tu zůstala jako jediná věc, která neputovala do pekel spolu s Harrym.
Daniel v kuchyni zahlédl Karen jak sedí u stolu a bezvýrazně kouká do stolu, jako by vůbec nic nevnímala.
"Karen? Chtěl bych se ti omluvit." Zvedla hlavu od stolu a podívala se na něj uslzenýma očima.
Přešla to mlčením.
"Tak jdeme na to kouzlo, ne?" snažil se Karen nějak povzbudit.
"Proč zrovna Kevin? Do smrti si to budu vyčítat, on neměl umřít…takovýmto způsobem…on ne," dodala mezi vzlyky. Daniel si k ní přisedl a nechal ji aby se o něj opřela, aby věděla že má někoho kdo jí vždy pomůže komu může říct cokoliv. Karen přesně toto vycítila a po chvíli se začala uklidňovat a hned jí bylo lépe.
"Netrap se, mě se po něm taky hrozně stýská, ale život jde dál a každá bolístka jednou přebolí…uvidíš" povzbudivě se na ni usmál. Karen jí úsměv opětovala, nebyl sice moc veselý ale Dany byl šťastný aspoň za toto.
"Tak jdeme ne?" vyskočila najednou Karen, a přestože jí nebylo vůbec do smíchu, se zašklebila na Daniela, který na ni jen nevěřícně zíral.
Jak je možné že se chová jako by se nic nestalo? Kroutil hlavou a tvářil se jako by právě viděl Snapea v přiléhavé bílé noční košilce.
"Nekoukej tak na mě!" křikla za ním ještě a odešla.
Daniel se vydal do pokoje kde připravovali kouzlo. Už tam byla Karen a pokračovala v kreslení run. Vedle ní ležela Harryho hůlka. Dan na ni jen zíral.
Vždyť jsem prohledal úplně všechno!!!
"Kde jsi to vzala?" zeptal se se zájmem.
"U Kevina v pokoji. Napadlo mě že by tam mohla být a ten pokoj byl zamčený, takže jsi tam asi nebyl."
"Nebyl. Nenapadlo mě, že by tam mohla být." Omluvně se na ni podíval.
Karen se na něj jen usmála a pokračovala v původní činnosti.
"Tak a je to" postavila se. Na zemi byli v kruhu zakresleny runy různé podoby.
"Dobrý je to přesně podle té knihy," podívala se Karen do knihy, "vezmi hůlku a polož ji k té velké runě." Přikazovala mu.
Vzala si do ruky knihu a začala odříkávat dlouhé a složité kouzlo. Všechny runy se rozzářily modravým světlem a spojeny byly zlatou nití visící ve vzduchu.
Jenže jak kouzlo pokračovalo Karen ztrácela všechny své síly. Nohy už ji neunesly a ona klesla na kolena, ale ani to ji nepřimělo skončit, spíš naopak, každou vteřinou byla jistější a pevněji rozhodnutá, že to zvládne. Věřila si a to bylo momentálně nejdůležitější.
Dořekla poslední část zaklínadla a padl obličejem k zemi. Daniel k ní ihned přiběhl a otočil tak, aby viděl jestli je při vědomí nebo ne. Otevřela oči.
"Povedlo se?"
"Nevím, zatím se nic neděje" řekl pomalu Dan, jako by se mu to vůbec říkat nechtělo.
"Cože? To není možné, povedlo se to. Vím to!" v jejím hlase bylo tolik přesvědčení, až tomu začal věřit.
Něco se začalo dít. Uprostřed kruhu se objevily tmavě modré plameny, byl slyšet obrovský hluk a hučení. Oba dva si museli zacpat uši, protože se to nedalo vydžet. Ale mezi tím hlukem bylo slyšet i něco jiného. Křik. Oba dva ihned zpozorněli. Plameny pomalu mizely a na jejich místě se rýsovalo tělo. Daniel už se tam chtěl rozběhnout ale Karen ho chytila za ruku a přitáhla k sobě.
"Bych ti neradila…"
"Proč" zarazil se trochu.
"Může tě to i zabít." Řekla s vážností. Dany zbledl.
Když to skončilo, vrhlice oba do kruhu s runami a přiklekli si k zmítajícímu se Harrymu, ten křičel jak kdyby ho na nože brali a vůbec nevnímal to že Karen snaží upoutat jeho pozornost.
"Zvedni ho a pomož mi ho zvednout" nechala svého snažení a radši se ho snažila odtud dostat, aby ho mohla uložit do nějaké postele a naservírovat mu nějaké lektvary na uklidnění.
Harry si ani neuvědomoval co se s ním děje, pořád ještě doznívalo všechno co zažil v posledních hodinách. Najednou mu bylo o moc lépe. Přestal na všechno myslet, nebyly žádné starosti, žádná trápení. Jen zasloužený odpočinek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jantar Jantar | 21. prosince 2006 v 19:42 | Reagovat

Kdy přidáš další kapitolu?Až se tak stane budu si muset přečíst celou povídku od začátku.Piš moc prosím.

2 Ginny Ginny | E-mail | Web | 26. prosince 2006 v 23:35 | Reagovat

Je to úžasný!!!

Fakt moc mě to nadchlo.Doufám,že bude brzy další!!!

3 Mission Mission | 2. ledna 2007 v 17:32 | Reagovat

Děkuju za pochvalu Ginny :)

Na tuto povídku jsem trochu zanevřela tak teď zkusím něco sesmolit i když se mi momentálně píše líp ke Střípkům

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.