12. kapitola

2. prosince 2006 v 15:49 | Mission |  Harry Potter a krásná neznámá
...

Unaveně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Všude kam se podíval byl vidět jen čistý křišťál. Pomalu si začínal myslet že se objevil v nebi. Aspoň to mu přišlo jako první na mysli. Vše bylo tak andělsky čisté. A pak najednou před zahlédl onu nestvůru co na něj vyslal kouzlo kvůli kterému se objevil zde.
Pomalými kroky procházela nekonečným prostorem. Za ním se tvořila černá čára a kazila tak jedinečnost celého prostoru. Nestvůra už byla u něj a zastavila se. Křišťál pod ním zčernal a postupovalo to dál, na jeho povrchu se objevovaly malinkaté trhliny. Už to nebylo to přenádherné místo.
"Vítej Harry Pottere" řekl chladně. Kolem dokola byla slyšet mohutná ozvěna.
"Co po mě chceš? A kdo jsi" křikl na něj a postavil se na nohy, nemínil před ním ležet na zemi, to nemínil připustit ani kdyby mu zbývaly už jen poslední síly.
Jmenuji se Valdar. Není jasné proč jsem tu? Přece abych tě zničil, chci vidět jak trpíš, chci cítit tvůj smutek, nenávist, beznaděj, vědět že prožíváš obrovskou bolest. Tyto lidské pocity mi dodávají sílu," slizkou rukou ho chytil pod krkem a zvedl ho do vzduchu, Harry se po několika vteřinách začal dusit a cukat sebou. "Vidíš, takhle se mi to líbí" zašeptal mu do ucha a ještě silněji mu stiskl hrdlo. Valdar ho ještě chvíli nechal ve vzduchu a vyžíval se v Harryho beznaději, ale když už Harry začal fialovět. Pustil ho na zem.
"To by pro začátek stačilo, nenechám tě vypadnout hned po prvním kole" a zkřivil obličej do něčeho co se mělo podobat úšklebku.
Harry se zhluboka nadechl, chytil se za krk a snažil se normálně dýchat. Po chvíli se postavil na nohy, ale stálo ho to mnoho sil.
"Udělám dohodu, jenom tak pro spestření, co na to říkáš? Nečekal na odpověď a hned mu řekl svou nabídku, "pokud mě porazíš nechám tě odejít ale pokud ne zůstaneš tu a staneš se jedním z mých poddaných." Nebylo to zrovna fér nabídka. On určuje pravidla, může si tu čímkoliv pomoct, navíc se Harry nemá čím bránit.
"Souboj se bude skládat ze tří částí a pro zajímavost ti dáme také zbraň, aspoň se trošku zabavíme" Valdar byl už celý netrpělivý. Už teď z chlapce cítil dosti silné emoce. Strach. Ten byl nejzřetelnější, také vycítil malinkatou naději, když se zmínil o tom že se bude moct aspoň bránit. To Valdara docela pobavilo a také potěšilo. Byl rád že mu dal falešnou naději, aspoň ho bude prohra více bolet.
Balcarovi se v rukou objevil ohnivý meč. Byl rozžhavený do ruda a při pohybu na něm občas zahořely slabé plameny. Kdežto Harrymu byl přidělen jen obyčejný jednoroční meč, byl úplně obyčejný a o hodně kratší než ten ohnivý. Harry si uvědomil že to s tímto démonem, se kterým určitě nebude žádná domluva a kterému to tu celé patří a tudíž si tu může dělat co se mu zlíbí, nebude mít vůbec lehké.
Valdar zvedl meč do vzduchu a silně s ním švihl směrem k Harrymu, který jen taktak stačil zareagovat, ale síla té rány ho srazila na kolena. Následovala jedna rána za druhou, Harry se jim jen stěží vyhýbal. Znovu se musel bránit jednomu velmi silnému útoku, který ho málem skolil na zem, Valdar využil Harryho chvilkové slabosti a nepozornosti a znovu udeřil. Harry už nestihl zareagovat a dostal úder plnou silou do stehna na kterém se mu utvořil obrovský šrám ze kterého mu ihned začala proudem valit krev. Tlumeně vykřikl, zranění ho hrozně pálilo, to bylo tím ohněm. Ale ihned se sebral, nehodlal tomu monstru dělat takovou radost. Popadl poslední zbytečky svých sil a ohnal se svým krátkým mečem proti démonovi, ten jelikož si užíval Harryho bolesti a příliš nevěnoval chlapci pozornost, si ho nevšiml a ránu schytal do paže. Zařval jako zraněné zvíře podíval se na svou ruku. Zpod kůže se mu valila jakási tekutina, která se jen stěží dala nazvat krví, bylo to černé a slizké. Harrymu se při tom pohledu zvedal žaludek.
"Dobrá, první úkol jsi zvládl, ale však ty ještě budeš naříkat jako všichni ostatní, nikdo nemůže zvládnout mé tři úkoly" sálal z něj obrovský hněv, jeho chování nevěstilo nic dobrého, "ani ty!" křikl ještě a zmizel.
To není dobrý, to vůbec není dobrý, opakoval si stále v duchu. Meč ho v rukou začal hrozně pálit, upustil ho a on se vzápětí proměnil v prach.
Odněkud z dálky uslyšel krutý smích, rozléhal se všude po okolí. Harry si rukama zakrýval uši, ten smích, tolik ho děsil, po celém těle mu naskočila husí kůže a srdce se mu rozbušilo obrovskou rychlostí.
Zvedl hlavu, byl zase v normálním světě, aspoň to ti tak vypadalo. Suchá tráva jako na savaně s pár skrčenými stromy a v dáli se k němu blížilo hejno černých ptáků. Když už byli skoro u něj instinktivně se skrčil a rukami si zakrýval hlavu a obličej. Na rukou ucítil ostré klovance. Ti ptáci byli jako šílení, jako když nějaká šelma hladoví nedostatkem potravy a teď když konečně našla nějaký úlovek, chce si ho nechat jen sama pro sebe.
Harry se zvadl a rozběhl se směrem pryč, běžel se zavřenýma očima pořád dál následován hladovým hejnem ptáků.
Pak se najednou ocitl po krk ve vodě. Otevřel oči. Byl na kraji velkého jezera. Otočil se za sebe. Nic tam nebylo, jen černota, nekonečná černota. Neměl na výběr musel se dostat na druhou stranu. Začal se brodit zkalenou vodou, za chvíli už nedosáhl na dno a musel začít plavat. Jeho oblečení ho táhlo stále více ke dnu, navíc se mu kolem nohou obmotávaly řasy a další rostliny. Stahovaly ho dolů, jako by byly živé. Harry už nemohl, už neměl sílu stále častěji se celý nořil pod vodu.
Zakřičel, když se zachytil o jednu vodní rostlinu, a ta ho následně vtáhla pod hladinu. Nechtěla jej pustit, čím dál tím víc se kolem něj obmotávala. Už mu pomalu docházel dech, přestával se bránit a jen se dál nechal obmotávat řasami, když ho něco napadlo. Vzal rostlinu co mu spoutávala nohy a překousl ji zubami, všechny ostatní skončily stejně. Vynořil se nad hladinu a zhluboka se nedechl, byl pod vodou dosti dlouho, ještě teď zrychleně dýchal. Rychle plaval dál, aby byl konečně co nejdál od těch zákeřných rostlin. Plaval už celkem dlouho, začal výrazně zpomalovat, divil se že se znovu nepotopil pod hladinu s tím kolik vody z jezera už vyglgal. Místo toho aby se mu břeh přibližoval, tak se mu spíš vzdaloval. Zapřel se a ještě zrychlil, plaval nejrychleji jak dokázal, nevnímal nic kolem sebe, soustředil se jen na plavání. Najednou pod sebou ucítil tvrdé dno. Srdce mu poskočilo radostí. Z posledních sil se vyškrábal na břeh kde zůstal unaveně ležet.
"Vzdáváš se, co?" zatvářil se Valdar vítězně.
"Nikdy neprohraji s někým jako jsi ty, bídáku!" Hrdost, jedna z vlastností, kterou nemají démoni na lidech rádi. Z Valdara teď přímo sršel vztek a zloba.
"To se ještě uvidí"
…………
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jojo jojo | E-mail | 8. prosince 2006 v 14:50 | Reagovat

DOST NAPÍNAVÝ....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.